...když padnou můry na liniích posledností!
Děvčátko a Cynismus
Již dlouho hledám mnoho odpovědí. Jednou z těch odpovědí jsou dveře. Vždy jsem pásla po odpovědích, ale… Jako malá jsem jednou, o šestých narozeninách dostala skvělý dar. Byly to dva klíče. Od té doby pátrám po dveřích. Jeden z klíčů byl velký, obyčejný, starý typ klíče, se zvláštním zabarvením: bylo to něco mezi ocelově šedou a černým sklepením. Dlouho jsem s ním zkoušela odemknout nějaké dveře, ale bez úspěchu. Jednou mě přitom zastavili dospělí. Upozornili mě, že takovéhle klíče jsou dnes ještě pořád skoro všechny, jen každé vedou do jiného bytu. Nedovedete si představit mé rozčarování. Po dlouhém hledání odpovědi, jsem byla tak zklamaná, když jsem jí konečně našla. A hlavně, uvědomte si, že jsem byla malé dítě. Sice jsem se i nadále zběžně ptala proč, protože to je pochopitelně naprosto zásadní a určující otázka, ale ve skutečnosti jsem teď veškeré své naděje upínala k druhému klíči. Dovedete si vůbec představit, jaké to je, když máte klíč, ale nemáte žádné dveře? Bylo to zdrcující a hledání dveří byla pěkná dřina, ale já jsem naprosto přesně věděla, že ty dveře prostě musím najít: ten klíč byl mosazný, malý, a příliš velký zároveň. Byl celý zdoben křivkami a sám byl ornamentem. Byl vážně moc teplý a hřejivý na dotek…
Je to bezútěšné. Ti hloupí dospělí mě zase něco naučili. Ke klíči bez drážek či výstupků neexistují dveře. Prostě takové nejsou. – Prý možná skříňka nebo šperkovnice – ale žádné dveře. Také už vím, že byl teplý jen proto, že ho zahřály mé dlaně. Ještě pořád se ptáte, proč jsem taková, jaká nyní jsem?
A ani nebyl mosazný… Poznala jsem to – začala se z něho odlupovat barva…